Za polární září!

Aneb co jsme zažili za polárním kruhem.

Je březen a my přistáváme na letišti za polárním kruhem, v norském městečku Tromsø, obklopeném lofoty. Počasí nevypadá zrovna dvakrát lákavě, nebe je schované pod šedivou peřinou, ze které padají kapky deště a k taxíku přeskakujeme několik kaluží. S panem řidičem ze slušnosti prohodím pár slov o aktuálním počasí. Ujistí mě, že zítra se klimatické podmínky zlepší a budeme mít šanci na pozorování polární záře. A to byla zpráva, na kterou jsme přesně čekali!

Ubytovali jsme se na kraji městečka a to z jednoduchého důvodu - z naší terasy máme skvostný výhled na kopce tyčící se nad mořem a světelný smog je tu minimální, tudíž bychom za příznivého počasí měli mít možnost vidět Auroru rovnou z domu. Ještě tentýž večer vyrážíme do městečka na jídlo. Zachtělo se nám ochutnat místní ryby, které tu jsou, samo sebou, vyhlášené. Nechyběla ani ochutnávka lokálního piva a pak už jsme se chystali na kutě, jenže.. noční obloha se během večera vyjasnila a já vycítila šanci na svit polární záře. Nedalo mi a vyběhla jsem před barák jen tak, jak jsem byla - v pyžamu - a opravdu tam byla! Světlounká, oku skoro neviditelná, ale byla! Nafotili jsme co jsme mohli, a utíkali zpět do tepla.

Další den jsme započali ve voňavé kavárně výbornou norskou omeletou s čerstvým chlebem a kávou - tu mají mimochodem v Tromsø vskutku excelentní! Po snídani jsme naskočili do výletního autobusu a než bys řekl švec, stáli jsme uprostřed stáda sobů a krmili je granulemi. Byla to taková zábava, že jsme málem zapomněli na plánovaný oběd. A to by byla chyba! Oběd byl totiž pěkně tradiční - sobí vývar, který se podával v typických sámských stanech podobných teepee, s ohništěm uprostřed. Na výběr byla také, necítíte-li se zrovna na soba, výtečná vegetariánská polévka z čerstvé zeleniny. Po vyprávění o sámské kultuře a sobím životě jsme se vrátili do centra města, abychom večer autobusem znovu vyjeli, tentokrát za naším hlavním programem - honem za polární září! 

Mraky se navečer sice rozestoupily, ale nedostatečně a ne všude. Proto jsme si před lovem záře museli nejdříve ulovit samotnou oblohu bez mraků. Hon za polární září totiž není tak jednoduchý, jak by se mohl zdát! Zastavili jsme na místě, kde na obloze prosvítaly hvězdy, a zahlédli jsme první světélkování. Náš průvodce ovšem usoudil, že bychom mohli najít ještě lepší místo, což se později ukázalo jako velice dobrý nápad. Naskočili jsme tedy zpět do autobusu a popojeli dalších 20 minut. Už z oken jsme viděli, jaká krása se nad námi prohání.. Autobus ještě ani nezabrzdil a my už vyskakovali ze dveří. Jedna strana nebe zelenkavě zářila, druhá se začínala vybarvovat a za pár chvil tančila světla přes celé nebe. Přesně nad námi se vytvořil ohňostroj zelených odstínů, doslova vesmírná nádhera. Neustálým fotografováním a sundáváním teplých rukavic jsem měla prsty bolavé od mrazu (poznámka - pořiďte si rukavice vhodné pro dotyk na telefonu) a zpět do autobusu jsem nastupovala zmrzlá jako rampouch. Ale stálo to za to! Aurora Borealis nám tu noc ukázala celou choreografii tanců a barev, včetně růžové, tedy té nejsilnější. 

Následující den následovalo volno a relax až do večerního programu - psího spřežení. Doufali jsme, že budeme mít štěstí jako v předchozích dnech, protože představa jízdy na saních pod zeleným nebem - řekněte sami - to by byla hotová pohádka! Minivanem jsme dojeli do odlehlé části Skibotn, kde nás již očekávali naši průvodci, kteří nás zavedli do typického domečku, kde jsme vyfasovali kombinézu, boty i palčáky a vyrazili jsme ven. 

Oslněni krásou nad našimi hlavami bylo, pravda, instrukce k jízdě složitějších vnímat, nicméně především ten, kdo si přeje saně řídit chvíli i sám, by se soustředit měl. Hlavy jsme nasměrovali k průvodci a bedlivě sledovali, jak se sáně správně brzdí a jak naopak rozjíždějí. Psi už netrpělivě čekali na výjezd a my ve dvojicích naskočili na dřevěné sáně, já nejprve v roli pasažéra. Ani jsem nemrkla a už jsme uháněli mezi lesy, po zamrzlém jezeře a otevřenou plání. Vítr mi čechral vlasy, sníh mi zamrzal na tvářích a celou cestu jsem se nemohla vynadívat barev nade mnou. V půlce cesty jsme se vystřídali a řidičem saní jsem se stala já. Když jsem poprvé uchopila otěže, pocítila jsem napětí a vzrušení - jak to asi půjde? S naší smečkou toužící po běhu byl rozjezd jednoduchý, horší už bylo brzdění. Člověk by neřekl, jakou sílu mají čtyři psi! Po zábavné jízdě jsme všechny chlupáče pomazlili a spěchali do tepla chaloupky na vroucí polévku a čaj. Obojí nám po projížďce neskutečně bodlo! Pak už nezbývalo než se minivanem vrátit do našeho ubytování a padnout do postele. 

Určitě mi dáte za pravdu, že vidět polární záři je snem snad každého cestovatele, a tak jsme se poslední den s městem Tromsø i s kouzelnou Aurorou loučili s těžkým srdcem, vědomi si toho, že tento nezapomenutelný zážitek končí. A protože plnit sny je naším posláním, ihned po příletu jsme naplánovali další cestu za tímto jedinečným přírodním úkazem a to již na podzim! Teď už jen zbývá odpočítávat dny do dalšího dobrodružství.. a mezitím si pořídit rukavice, ve kterých zvládnu fotit, aniž bych přišla o prsty! 

Polární záře skupinově

Polární záře na míru

Autor: Sandra, cestovatelka a také vaše delegátka pro mnohé destinace